Doma si na horko nestěžuju. Nesmím. Okamžitě jsou mi vmeteny do tváře moje zimní stesky na nedostatek slunce a tepla, a to s nemilosrdnou nesmlouvavostí synových 15 let. Uznávám, že na tom něco je. A že se rozhodně radši potím a mhouřím oči na slunci než drkotám zimou ve věčném šeru. Otvírám doma všechna okna a vpouštím slunce a vzduch a rozbíjím tak idylu tmavé nory svým dvěma světlo a teploplachým chlapům. Ten mladší má výhodu vlastního pokojíku -doupátka, kde mu ke štěstí v šeru zatažených žaluzií chybí už jen načerno vymalované zdi, což jsem při vší shovívavosti rezolutně odmítla.
A tak se šťastně potím v kanceláři, oddávám se ovocno-zeleninovým orgiím na městské tržnici a počítám dny, které zbývají do začátku dovolené.
A dodržuju pitný režim. Odvrácenou stranou této činnosti je skutečnost, že chodím neustále na záchod. Co moje tělo z té vody potom má, to fakt netuším. Nedávno jsem četla o revolučním nápadu vedení jistého obchodního řetězce označovat zaměstnankyně, které právě menstruují, červenou páskou, aby si mohly častěji odskočit. Nevím, co bych si tam počala, jedině snad kamuflovat chaotický měsíční cyklus a tvářit se, žo "to mám" furt.
No nic. V sobotu balíme tašky a odjíždíme na chaloupku, vypůjčenou sice, ale o to víc neokoukanou, lesy a cesty v nich neprozkoumané, krásy a taje neobjevené. Čekají nás snídaně venku, nekonečné toulání, nikdy neomrzené civění do řežavých uhlíků. Foťák a tlustou knížku s sebou :-)
