Moje pocity vzhledem k cestování jsou ambivalentní. Cestuju ráda. Miluju místa, která jsou nová, odlišná, na kterých jsem ještě nebyla. Nové barvy, nové vůně, noví lidé. Ale odcestovat pryč s sebou zároveň nese fakt, že se musím na čas odloučit od svých koček. Že musím opustit své milované kožíšky, nevidět je, neslyšet jejich předení, nemoci zajet prsty do kožichů. Nebýt po ruce, když se chtějí pomazlit, pochovat, pohrát si. Ať je to dovolená nebo víkend, přepadají mě v pravidelných intervalech záchvaty stesku a děsivých představ, jak kočeny o samotě trpí. Jak už jsem psala dřív, naše kočky nejsou cestovní. Olinka snad ano, ale Eliška přesunování kamkoliv bytostně nesnáší a oddělit je od sebe a vzít s sebou jenom jednu by byla nahoráznost. Takhle si aspoň dělají společnost.
Naštěstí tu máme človíčka, který kožichy miluje a sám je doma nemaje, s láskou opečovává ty naše, když jsme pryč. A tak se jim denně dostane pravidelného dílu krmení, čistěho kočkolitu a nefalšované přízně od brášky Sanyna, který je takhle naším kočičím strážným andělem. Už zítra nastupuje do služby.
