Rozlišuji dva druhy větru. Ten první vane v průběhu ročních období. Studený nebo teplý, prudký nebo klidný, vlhký nebo suchý, podle momentální roční doby a počasí. Patří do období, ve kterém fouká.
Ten druhý se objevuje na přelomu. Člověku se zdá, že probíhající jaro (léto, podzim, zima) ještě chvíli potrvá, podle kalendáře zbývá dnů habaděj. A najednou zavane ten vítr. Přiletí si a nese s sebou podivnou, cizí vůni. Vůni zítřka, vůni toho, co přijde. Říkám mu vítr změny, protože ohlašuje blížící se proměnu v přírodě. Nenechá se oklamat kalendářem, má svůj vlastní rytmus a neúprosný řád.
V jeho závanu cítím pohyb kola roku. Do deštivých podzimních dnů přináší vůni sněhu. Nad únorovou plání zavane teplý vlhký pach hlíny. Horký dech v dubnovém odpoledni. A teď, chladný závan listí, které teprve spadne. Předzvěst deště a ranních mlh. Přehnal se po svahu a divoce rozkmital listí osik. Chladný a ostrý jako podzimní ráno.
Na vteřinu mi náš chystaný zářijový výlet k moři připadá trochu nepatřičný. Jako únik z reality, vytržení se z kontextu.
Dneska slunce zase hřeje. Město v ůdolí se tetelí v jeho teple opatlané šťávou z melounů a plné vos.
Ale jestli půjdu kvečeru na kopec pro další várku ostružin, vím, že tam bude zas.
