Mraky tohoto úžasného léta se honily po nebi, ale vodu udržely. Hrad byl temný a kastelán svítil jak svíčka, že mu to tentokrát vyšlo. Lidí přišlo habaděj, snad až moc a na úzkých hradních schodech byla chvílemi pěkná tlačenice. No jo no, nemůžu chtít tu romantiku jenom sama pro sebe, to je riziko hromadných akcí. Noční nasvícení hradu, které zdola vypadá tak pěkně, bylo nahoře spíš na škodu - reflektory nám šajnily do obličeje, takže bylo pod nohy vidět ještě hůř, než kdyby byla tma. Lezli jsme nahoru dolů, rukama šátrajíce po studeném kameni, pavučiny v oknech zářily a z kaple se nesly písně seskupení Solideo v libozvučném podání hlasů a dobových nástrojů. Hlavně ty rohy, co měly náústek překvapivě z širší strany a vydávaly příjemný hluboký tón, se mi líbily.
Urostlí chlapi z Černé korouhve předváděli své šermířské souboje a "díky" zmiňovanému nasvícení je jeli spíš popaměti. No alespoň jsme viděli ty krásné jiskry, co odletujou, když meč křísne o dláždění ;-) Tuleň zůstal s nimi, neb co taky s matkou, když tam má svou krevní skupinu a tak jsme se Sanynem brouzdali po hradě sami. Chvíli jsem zalitovala, že nemám s sebou foťák, ale pak jsem si řekla, že není na škodu taky někde pobýt a nevymýšlet přitom pořád, kde by byl jaký pěkný záběr.
Škoda jen, že za těmi mraky se schovaly krásné Perseidy. Tak jsem se na ně z nočních hradních teras těšila !
