Okouzlena nádhernými východy Měsíce z předchozích dnů jsem se rozhodla pokusit se o jejich zvěčnění. Sanyn, když viděl, jak beru foťák a chystám se odejít do noci, opustil počítač, ujistil se, že stihne formule v telce a dělal mi doprovod. Původně jsem chtěla fotit z vyhlídky u paneláků, ale na místě jsem zjistila, že vyhlídka přeci jen není tím správným směrem. A tak jsme lezli na kopec. Pak jsme postávali potmě na cestičce, nebe nad kopcem se ještě trochu modralo po západu slunce, ale naproti nad horami už byla tma. Až moc tmavá, po Měsíci nebylo ani památky. Cvrčci vyváděli a země vydechovala teplo tak, jak to umí jen o letní noci.
Poprvé jsem tohle vydechování zažila během své první noční pouti na Horu. Člověk jde nocí, je příjemně trochu chladno a najednou ucítí zdola závan teplého vzduchu. Jako by země otevřela ústa a ze spánku zhluboka vydechla. Je to nádherné a člověk má chuť se k té zemi přitulit ...
My koukali na hvězdy, tulilli se jeden k druhému a najednou jsem zahlídla oranžový kotouč, zčásti zakrytý mlžným oparem. Ten opar ho zakrýval nízko nad obzorem, takže jsme jej viděli, až když kousek povylezl. Zkoušeli jsme fotit, ale na tohle naše technika nestačila. Při tak malém množství světla byla expozice příliš dlouhá a ruce se třesou ... A tak jsme toho nechali a jenom se pokochali.
Doma jsem vylezla na balkon a zkusmo opřela foťák o zábradlí. No, a tohle z toho vyšlo ...
