První ze snů na dnešek připomínal scénu z Básníků, kdy maminku Šafránkovou odvezli do nemocnice se žlučníkem a Štěpán obvolával zákaznice a vracel jim látky.
Žila jsem v bytě, jehož majiteka právě zemřela. Byl tam se mnou ještě mladý muž, chvílemi jsem se s ním jakoby prolínala, byla jsem on, a přitom jsem všechno viděla zvenčí. Obvolával zákaznice té zemřelé paní a ty si chodily pro látky, celé role látek. Pak zbývala poslední a já čekala, že si pro ni přijde mladá dívka, ale přišla nějaká babka se dvěma bílými psíčky. Čekala jsem, že si vezme látku a půjde. Ale ona začala šmejdit po bytě, všude nakoukla a psíci jakbysmet. Vadilo mi to. A najednou byl byt plný nějakých žen, které si tam dělaly schůzi. Nechala jsem je v jednom pokoji. Ale za chvíli jsem je našla v další místnosti, že prý potřebují další pokoj. To mě vážně naštvalo. Začala jsem na všechny křičet, ať vypadnou, že je tam nechci, že to je můj byt. A že tam nechci ani ty zatracený feministky !
No fakt, to jsem řekla.
A pak se mi zdál další. Obě, nebo jedna z mých koček, často Olinka, se mi objevují ve snech docela často. Většinou tam k nim chovám stejně hluboké a ochranitelské city, jako ve dne ;o)
Šla jsem po cestě mezi zahrádkami a moje kočky běžely za mnou. Byla noc. Najednou proti nám na chodníku stála paní s medvědem. Byl velký, hnědý a bez vodítka. Vzala jsem kočky do náruče. Chtěla jsem vylézt na takový vyvýšený chodník, ale nemohla jsem, protože to bylo moc vysoko a já měla ty kočky. Paní na mě volala, že nahoru ne, že musím dolů, co nejblíž k zemi. Tak jsem se schoulila na zem a obě kočky schovávala pod sebou. Ta paní ještě poslala nějaké malé děti, aby se taky schoulily kolem nás. Medvěd si nás takhle nevšímal a neublížil nám.
