Vydrželi jsme u toho od začátku až do konce, Tuleň se povaloval na gauči a šimral kočku na tlapce a já transformovala poslední klubko příze do podoby háčkovaného šálu.
Upřímně přiznávám, že mě to ze začátku bavilo. Probudil se ve mně ukrytý šmírák, který se jinak projevuje posloucháním cizích rozhovorů u vedlejších stolů nebo v trolejbuse a tady to měl naservírované přímo v pohodlí domova. I když mi to zas tak "reality" nepřipadalo, celé to místo vypadá tak nějak sterilně a neútulně, asi jako hotel nebo kulisy k telenovele. Umělý dům. Umělí lidé. Barvičková, nenáročná zábava, za chvíli nuda.
Nový kandidát. Ještě pusu synovi, kluk brečí a moderátorka už chňapne po vítězi a s výkřikem "Teď jsi náš !" ho táhne pryč. To mě fakt dostalo. Asi jsem citlivka a taky nesnáším, když mě někdo někam tahá. A ten chlápek do toho šel dobrovolně. Ale já v tu chvíli viděla človíčka, který vlezl do barevné svítící mašiny a ta ho teď nemilosrdně mele a postrkuje svýma kolečkama sem a tam a on už s tím nemůže nic dělat, ani kdyby chtěl. Chaplinova "Moderní doba" v mediálním hávu. Další kolo před vilou, srdceryvné loučení s přítelkyní a zas se po něm sápou a postrkujou ho. Vrata jak do trezoru, kouř. Vstup do jiného světa. Já vím, že je to dělané na efekt. Tak mě ten efekt opravdu dostal. Šmíráka v mé duši vystřídala panická hrůza z prostor, ze kterých nemůžu odejít. Být někde zavřená. Barvičky ztrácejí lesk a smích těch uvnitř mi najednou připadá dost křečovitý. Vítejte v pekle.
To je můj poněkud paranoidní pohled na VyVolené. Ukojila jsem zvědavost a ujistila se, že znám lepší způsoby, jak trávit večer a čím si plnit hlavu. Ke kritikům těchto pořadů mě napadá, že kdyby neměly svůj vydatný houf diváků, asi by se nevysílaly. A koukat na reality show a pak psát stížnosti, že se tam svlékají ve sprše, no pardon.
Ta televize má jeden takovej moc šikovnej knoflík. Ale to ví každý malý dítě.
