Byla to jízda klikatá a krátká a přežily jsme ji, celkem, ve zdraví. Ale té volnosti potom. A těch zákoutí ve starém domě. Prošmejdily jsme ho od sklepa po půdu. To jsme snad nikdy nezažily tolik schovávaček. Objevily jsme díru ve dveřích na půdu a vracely se odtamtud s ušima a vousky ověšenými závoji pavučin. Eliška pravidelně nosila do obýváku své úlovky, které pak před obecenstvem hravě dobíjela jako náhradu beztak nudného televizního programu.
Venku to nebylo o nic méně zajímavější a asi je zbytečné popisovat, co všechno má kočka venku za zábavy. Sledování a pozorování, lovení, čmuchání, povalování, lezení na stromy. Já to poslední neprovozuju, ale Eliška to miluje. Přestože se potom bojí dolů, leze sem tam po větvi a zoufale naříká. To ji pak takhle člověčice po ránu v drobném dešti sundavala ze sousedovic třešně, zatímco já jsem vřískala za plotem, protože mě nevzala s sebou. Když jsem pak našla mezeru v plaňkách, protáhla jsem se a vydala se po cestě za nimi. Jenže jsem je málem přešla. Člověčice najednou nevěděla, koho má chytat dřív. Nakonec chňnapla zachráněnou Elišku i mě, řekla, že se z nás zblázní a šly jsme na snídani.
A že nám tam chutnalo. Taky se mi pěkně zakulatilo bříško.
Ale že nám to tam sluší ;o)
nadrápla Olinka
