Všichni sourozenci se postupně vdaly a oženili a měli další děti a neustále se vzájemně vídali. Moje dětství je plné bratranců a sestřenic, strejdů a tet a pobytů na té či oné návštěvě a ještě lépe na té či oné chalupě nebo chatě, které měly tu výhodu, že se nás tam vešlo hodně a že jsme se užili. Svoje strejdy a tety jsem milovala, protože s nima byla a je sranda. Možná to je nějaký dominantní rodinný gen, který se dědí stejně jako gen pro fyzický vzhled, který má za následek, že děti na všech rodinných fotkách vypadají přibližně stejně. Došlo to tak daleko, že shledáváme rodinné rysy i na dětech adoptovaných, což je, z vědeckého hlediska, nesmysl. Z hlediska rodiny je to úžasné.
Stejně úžasné mi připadá, že si moje maminka pamatuje všechny svátky a narozeniny a je schopna tento seznam v hlavě neustále rozšiřovat. Ještě úžasnější je to, že se tahle rodina nikdy nerozhádala. Myslím tím tak, jako se hádají některé rodiny, celé roky spolu nemluví a dělají, že ten druhý, bratr nebo sestra vlastně vůbec neexistuje. Prožijí s někým dětství, hrajou si, mají spoustu společného a najednou bác, něco si řeknou, něco pomyslí, prásknou dveřmi či telefonem a konec, bez pardonu a bez odpuštění. Možná se sejdou po letech na nějakém pohřbu a odpustí si a možná taky ne a pěstují si svoje hořkosti tak dlouho, že už neumějí přehodit jinam. Párkrát jsem se s nimi setkala. A bylo v nich prázdné místo.
Naše rodina není spolek svatoušků. Pro peprné slovo se taky nejde daleko. Ale pod tím slovem je něco, co drží, přes všechno, co se na povrchu převalí. V krizi je vždycky kam brnknout, o radost je vždycky s kým se podělit.
S touhle rodinou jsem strávila uplynulý víkend. Scházíme se hromadně už jen při nějakém tom výročí a v létě, abychom mohli být na zahradě, kam se vejdem. Chybí ti, co se rozprchli a jsou moc daleko nebo moc vytížení, aby mohli přijet. A pak ti, co odešli už natrvalo. Přibývají vykulení andělíci v kočárku a neméně vykulení noví partneři a partnerky. Rodina je vcucává bez skrupulí a bez předsudků a pro příště automaticky zahrnuje do svého okruhu.
Nevím, jak je to doopravdy s tou krizí rodiny, co se o ní všude mluví a sáhodlouze píše, ale já byla tenhle víkend šťastná. Byla jsem někde, kam patřím a vždycky budu, ať žiju jakkoliv daleko a vyvádím jakékoliv pitomosti. Stejně můžu vždycky přijet a zase vyposlechnout všechny ty historky o tom, kdo všechno mě vozil v kočárku a jak jsem ječela na horské dráze. Zase spíme všechny děti pohromadě v jedné místnosti na chalupě a šlapeme hromadnou pěší túru k tetě do Pošumaví. Vzpomínky vyplouvají a smějeme se tomu posté vyprávěnému. Vidíme se minulýma očima, čas je tu jenom tak mimochodem.
Vracíme se na sever a je mi dobře. Cítím se taková ... uzemněná, zakořeněná. Nezávislost, svoboda je fajn. Ale stejně je pro mě důležitých i těch pár láskyplných kořenů. Klan. Rod. Rodina.
