Zahřívá tělo i duši teplem, barvami a vůněmi pozdního léta, nepálí ani nestudí a člověk má pocit, že by to takhle mohlo trvat věčně. Teď, po pár dnech v realitě studeného podzimu, mi uplynulé dva týdny přesto připadají jako sen. Vybavuju si útržky a znovu je vychutnávám.
Pláž Je místem přímo stvořeným k povalování a všelijakému příjemnému pobývání. Miluju pláže. Mým snem je bydlet v domě na pobřeží a každý den v podvečer, za každého počasí, vyrazit na dlouhou procházku po pláži s velkým psem. J.M. Masson, autor několika knih o zvířecí duši, chodí po pláži u svého novozélandského domu se svými pěti kočkami. To už je téměř nesnesitelný ideál.
Když vyjdu z lesa, nebo zpoza duny na pláž, otevře se přede mnou svět. Obzor se roztáhne doširoka a vzduch zavoní svobodným pohybem. Jaderské moře za hradbou ostrovů dotírá na břeh jemně a nesměle. Kdysi mi tam scházely vlny, dneska už nějak oceňuju ten klid.
Naše pláž byla kupodivu písečná. Ušetřila jsem tak svoje chodidla pravidelné masáže, po které mám každý rok nohy plné odřenin a kůži ztvrdlou na kámen. Nedokážu se přinutit k tomu chodit v botách po pláži, natož do vody. Radši riskuju napíchnutí na ježovku nebo na kámen, než abych se vzdala své vášně chodit bosa. Romantická turistka = postrach plavčíka.
Ta druhá pláž byla o kus cesty dál. Říkali jsme jí psí, protože se tam podle cedule směli koupat psi. Žádného jsme tam nepotkali, akorát sem tam naháče, kterému jsme rušili jeho nudistické soukromí. Psí pláž byla uzounká a dlouhá a zvedal se nad ní pískovcový útes. Slunce se od něj odráželo a na pláži bylo vedro. Bloumala jsem kolem útesu s foťákem u oka a málem strčila nos do pavučiny jako kolo od vozu. Uprostřed seděl snad největší pavouk, jakého jsem kdy viděla pod širým nebem a výhrůžně vystrkoval svůj pruhovaný zadek. Sanyn ho nafotil, nafilmoval a vůbec jím byl všelijak unešen. Já přemýšlela, jestli po nás skočí, nebo plivne. Myslím, že jsme mu šli na nervy.
Do moře vedly cestičky vyčištěné od kamenů a když jsme přehlédli sem tam nějaký ten odpadek, bylo tam hezky, bez pupíků z Branibor a prodavačů lodních výletů. Tak hezky, že nás tam Sanyn zvěčnil, aspoň dokud nestoupne příliv ;-)
Mořské varhany Je to atrakce, medializovaná a profláknutá desítkami cestovek. Ale když jsem tam seděla a naslouchala, tak jsem na tohle nemyslela.
Někoho napadlo, že když voda udělá vlnu, tak před sebou tlačí vzduch. A kdyby se nad to dala píšťala, tak by to hrálo. Tolik fyzika.
Na nábřeží staré části Zadaru je několik stupňů k moři. Na těch schodech sedí po většinu dne a část noci směsice lidí, hledí na moře a poslouchají zvuky, které přicházejí zdola. Vlny šplouchají a foukají do píšťal. Z píšťal se linou tóny v příjemných akordech. Zpočátku mi připadaly chaotické. Pak jsem postřehla určitý řád. Něco jako "každá sedmá vlna je velká". Bylo to tak ... uklidňující. Skoro meditační. Takové mořské didjeridoo.
Tiše jsem seděla na chladnoucím kameni, pode mnou hrála hudba a rozechvívala ve mně prostor někde za hrudní kostí. V dálce projel trajekt. Vlny dorazily ke břehu a hudba se divoce rozezněla v bohatém souzvuku. Neodolala jsem a lehla jsem si na schod s uchem u otvorů, ze kterých zvuky vycházely. Bylo to jako ponořit se do znějící jeskyně. Představovala jsem si, jaké to musí být za vichru, za bouřky.
Fakt se mi odtamtud nechtělo. Chtěla jsem tam vysedávat, snít a poslouchat hudbu vody. Časem by mě třeba odsekali.
