Turisti
Kdekoliv za hranicemi je mi vždycky proti srsti, jak je na mě vidět, že jsem turistka. Nejradši bych se infiltrovala mezi místní obyvatelstvo a nepoznatelně splynula s davem. Pak bych zcela jistě poznala jiná zákoutí, jiné hospody a jiné úsměvy než ty, co jsou připravené k předvedení turistickému davu. Možná proto ráda šmejdím po zapadlých uličkách a obhlížím špinavé dvorky, riskujíc, že přijdu o peněženku, protože chození po obvyklých turistických trasách mě naprosto neuspokojuje a zanechává ve mě pocit, že ten opravdový život je někde úplně jinde. Bloudím a představivost pracuje na plné obrátky. Jaké to je, vyjít ráno právě z těchhle dvěří a jít touhle ulicí do práce ? Chodit pro chleba do malé pekárny, pozdravit se s tamtím člověkem ? Večer otevřít okno, pustit si telku nebo otevřít víno na verandě a poslouchat ruch z ulice ... Jak se leskne už tak stovkami nohou oblýskaná vápencová dlažba, když v zimě prší ? V duchu prožívám útržky cizích životů a jsem šťastná.
No ale pak se stejně vytasím s foťákem a s lámanou chorvatštinou kupuju zmrzlinu a jsem zase mezi stovkami těch, co vesele rámusí po celém tomhle pobřeží.
Nechápu, kde se ve mě, posedlé vyznavačce soukromí, bere to okouzlení životem v kempu. Možná mi nedostatek soukromí vyváží skutečnost, že ráno jednou nohou lezu z postele a druhou už jsem skoro venku. Protože miluju život venku. Jsem schopná venku snídat, obědvat, večeřet, škrábat brambory, číst, spát a dokonce si i zpívat. Každá minuta, strávená pod střechou chatky, když o metr vedle svítí slunce, mi přijde promarněná. K lítosti Sanyna, který šťasten ve stínu, mě neúspěšně lákal k pobytu v naší malinkaté ložnici během odpolední siesty. Vydržela jsem tam asi pět minut, než jsem zase vykmitla ven na vzduch mezi slunící se ještěrky. Popadnu lavór s nádobím a vlníc boky se vydám k umývárně, přičemž si vysnívám obraz beduínské ženy mezi stany. Má to se mnou těžký, no ...
Turistů je v kempu sotva polovina. Děti jsou ve škole, zaměstnaní v zaměstnání a tak je nejvíc těch, co jsou moc maličcí nebo moc staří, aby byli zapojeni do obvyklého ročního kolotoče. Mámy kojí prcky na pláži a třicet holandských důchodců ve vodě blbne s míčkem. Pohoda.
Odpoledne hrajeme na pláži volejbal. Nikdy jsem veřejně a s lidmi, které neznám, nehrála volejbal. Neuměla jsem zacházet s míčem a když byli na hřišti víc, než dva lidi, přestávala jsem se orientovat. Sanyn je s míčem jedna ruka a chytře mě přemluvil, abych si šla aspoň zapinkat. Nebudu to prodlužovat, druhý den jsem stála pod sítí v pětičleném mužstvu-ženstvu na každé straně a plácala do míče jako divá. Prý mi to strašně moc šlo. Já jen vím, že mě to strašně moc bavilo. To ostatní byla směs nadšení a klasického štěstí začátečníka. Nikdy jsem nevěděla, kam padne moje podání, čímž jsem byla pro soupeře naprosto nevyzpytatelná a sbírala body. Šťastně jsem se usmívala na všechny, lítala po písku a nechávala se poučovat od toho Poláka, co ho Sanyn podezříval, že mě chtěl stejně jenom sbalit. Nestihl to, jeli jsme domů ;o)
