Dnes se mističky vah dne a noci vyrovnávají. Od teď bude neúprosně, minutu za minutou převažovat ta noční, temná a chladná strana až k předlouhé noci zimního slunovratu.
Dny jsou teplé a slunečné a na tmu se nechce myslet. Ale ráno se v říčním kaňonu drží mlha, která z našeho domu na kopci vypadá jak našlehané mléko a noční chlad okousal lístky na poslední květině, kterou jsem ještě nepřendala z balkonu do ložnice. Bude zima.
Tohle ubývání světla mě vždycky děsilo. Miluju slunce. Vyhřátou kůži, světlo a prostor. Na zimě mi mnohem víc, než mráz rok co rok vadilo věčné šero. Zoufale jsem ráno vyhlížela skulinku v šedivých mračnech a s depresí vnímala odpolední stmívání. Je to přirozené. Nadávají na to všichni, noviny jsou plné zpráv odborníků, jak na podzimní depresi, lékárny chrlí zaručené preparáty, atakdále.
Přemýšlela jsem o tom. Mé nejúžasnější sny, ty, které se mi vryly do paměti a hluboce jsem je prožívala ještě dlouho po probuzení, se odehrávaly v noci. Nebyly v nich žádné hrůzy ani příšery, jen nezapomenutelná a bolestivě krásná shledání sama se sebou, s místy, kam se člověk běžně nedostane. Kam se dá dojít jen v tichu a potmě.
Temná část roku patří takovým cestám. Jsou jako ty sny - často bolestivé, ale krásné. Z nich se člověk vrací očištěný, lehčí o další díl zbytečných nánosů, které zas dokázal odhodit, blíž sobě, blíž životu.
Už mě tma nestraší. Hodlám poděkovat slunci a vychutnat si smutek šedých dní stejně, jako všechno světlé a zářivé. Ponořím se do temných časů a vyjdu z nich nahá a o jednu zimu moudřejší. Když bohové dopřejí ...
