Už půl roku jsem si nestříhala vlasy. Odhodila jsem střevíce na vysokém podpatku po posledním důrazném protestu svých zad. Vůbec jsem s tou elegancí nějak zametla. Vyměnila jsem decentní halenky za barevné šátky. Přestala jsem být ... jak bych to řekla ... permanentně výkonná. V neděli po obědě spím a někdy dělám, že si čtu, zatímco zasněně hledím do prázdna. To jsou jenom vnější projevy. Pod povrchem je to daleko drastičtější. Jedno je jisté. Že je to všechno neuvěřitelně příjemné ;o)
Mám pocit že se přesouvám někam, kde jsem už dávno chtěla být. Proč až teď, proč ne dřív ? Protože věci v nás dozrávají. Po něčem toužíme. Buď je to doopravdy a pak začneme myslet a jednat tak, že nás to k tomu jednou dovede. Anebo to není doopravdy a časem to vyvane jako rajský plyn. Anebo to chce čas. Dneska se žije rychle. Teda pořád je nám to předhazováno. Rychle dopředu, rychle nahoru, občas se na chvilku zastavit, abychom učinili zadost nějaké té duševní hygieně a pak šup zase do výtahu k výšinám závratných úspěchů a adrenalinových zážitků. Na zrání není čas. Chceme jahody v březnu a léto o vánocích. Nechce se nám čekat. A když už by se chtělo, tak zjišťujeme, že kolem nás se všechno najednou řítí strašnou rychlostí a my si připadáme ztracení, pomalí, nedostateční ... Jak se pak dobrat změny dřív, než po infarktu ? Moje hlava to zkusila přes permanentní pocit nespokojenosti někde na pozadí a úžas nad tím, jak splývá jeden den s druhým v jednotvárnou clonu beztvarých měsíců.
Nepamatuju si obsah dní, kdy jsem "všechno stihla". Pamatuju si, jak jsme se Sanynem stáli potmě na kopci a čekali, až vyjde Měsíc. Jak jsme si s Ondrou vybavovali útržky z Cimrmana a smáli se až nám tekly slzy, aniž bychom si ten večer jedinou hru pustili. Vybavuju si zcela jasně, jak se mění barvy na řežavém uhlíku a jak se na louce pod Bukovkou vlní tráva. Radost při zhoupnutí boků do rytmu bubínku.
Každé ráno, když jdu alejí do práce, kolem mě proběhne jedna paní. Běží takovým tím zvláštním způsobem žen ve městě, trochu neohrabaně a jaksi nepatřičně, v ruce třímá kabelku a za ní vlaje obava, že to zase nestihne. Mívám chuť chytit ji za ruku. Měla by v práci asi průšvih, já vím ...
Jenom se snažím takhle neskončit. Nespadnout do mlýnku. Už dlouhou dobu balancuju na hraně a to mě nebaví. Odvážně se po milimetrech posunuju pryč od zrádného trychtýře i s tím rizikem jistého společenského vyloučení. Ty chvíle hodné zapamatování za to stojí.
