Na gymplu jsme měli předmět branná výchova. Mimo jiných věcí, které jsem zapomněla, nás tam učili, jak se chovat, kdyby byla válka nebo nějaká jiná katastrofa. Pamatuju si jen jednu věc. Do krytu si smíme vzít jenom to nejdůležitělší, nějaké pohotovostní zavazadlo. Žádné zbytečnosti. Žádná zvířata.
Tehdy jsem měla svou první kočku. A tahle představa mě příšerně děsila. Že utíkám do bezpečí a Betynku nechávám v bytě napospas bombám, nervovým plynům, tornádu a hroutícím se zdem. Dokonce jsem vymýšlela scénáře, jak propašovat kočku s sebou a potají ji někde v koutku krmit (asi chlebem). Rozhodně jsem nepředpokládala, že bych splnila tohle šílené pravidlo, jakkoli racionální byly důvody k jeho existenci.
Vlastně ani nevím, jestli pořád platí. Taky nevím, jak je na tom člověk ve chvíli, kdy mu jde skutečně o krk. Hluboko ve střední Evropě, v sídlišti bezpečně usazeném na kopci to možná nikdy nezjistím.
Ale jsem si jistá, že Alex Perez mohl do tý krabice nastrkat spoustu věcí. Je docela velká. A co tam dal ? Tři chlupatý kožichy. Možná doufal, že když se mu budou i další rána otírat o kotníky, dostanou věci zase smysl a život svůj řád. Anebo prostě nemohl jinak.
