Sami dva na víkend u našich, to je skoro divné. Děti nás opouštějí ... V sobotu odpoledne bylo tak překrásně, že jsme se Sanynem neodolali a odešli do příměstských lesů plných borovic a barevných stromů. V hospodě u rybníka jsme si dali Gambrinus - už jsem mu skoro odvykla - a pak se vydali po naučné stezce.
Obrovský prastarý smrk, který jsem naposledy viděla před lety hrdě stát u cesty, neustál poslední vichřici a jeho kmen ležel nad cestičkou jako brána, pietně uchovaný pro připomínku procházejím. V kmeni se už vytvářela dutina a dřevo v odpoledním slunci jemně vonělo. Neobjali jsme ho, na to nás bylo málo.
Kolomazná pec, zrekonstruovaná a zastřešená. Věděli jste, že se kolomaz vyráběla ze dřeva a pryskyřice ? Už to vím taky.
Lesy, stromy, rokle plná zlatého listí, močál, loupežnická jeskyně. Přesně tohle jsem potřebovala. Opět mě přepadly moje perverzní myšlenky, spočívající v touze lehnout si na zem, zahrabat se do listí, přitisknout se k hlíně a naplno vdechovat hořkou vůni. Splynout.
Byli jsme jako vzorní návštěvníci. Přečetli jsme skoro všechny cedule na naučné stezce. A nadšeně debatovali o síle myšlenky, teleportaci a Clarkovi. Nevím, čím to je, že na procházkách právě těmihle lesy vždycky sklouznem do takových debat. Posledně to bylo cestování časem.
Skoro se mi nechtělo zpátky pod střechu. Vítej, civilizace !
