Předrevoluční doba nás zásobila omezeným množstvím časopisů rozličné úrovně. Když jsem odrostla Sedmičce pionýrů, brala jsem mámě Květy; Vlasta mě moc nebavila, zato jsem hltala tátův Svět v obrazech. Dokonce jsem si ty obrazy vystřihovala a ukládala do krabic desky plné fotek. Dodnes si pamatuju tu s duhou nad vodopády Iquazu.
Časáky odpluly do víru změn a zmizely.
Na mateřské jsem učinila jeden ze zásadních kroků svého života a zaujala ke světu sofistikovanější postoj. A objevila jsem UM. Vycházel čtvrtletně, což mi přišlo nelidsky dlouhé. Měl velký formát, kvalitní papír a úžasný obsah. Články o italských vilách a pražských zahradách střídala zvláštní snivá zamyšlení nad krásou starých hraček a prababiččiných vějířů. Dýchal atmosférou starých krajek, dřevěných podlah a modrotisku v prodejně Krásné jizby na náměstí. Nabízel něco zvláštního, jedinečného - alternativu, vlastní způsob života, filozofii čínského básníka. V něm jsem četla svoje první recepty na indická jídla a díky němu mám dneska v obýváku dvoumetrový kávovník. Věci, o kterých psal, nebyly úžasné, super nebo dokonce cool. Byly prostě zajímavé, milé nebo krásné.
Schovávala jsem si svých pár čísel. Jenže pak přišlo nějaké to stěhování, malování, velký úklid a moje UMy vzaly za své. Snad jsem se jich sama zbavila v jednom ze svých očistných záchvatů v domnění, že jejich čas už vypršel.
No a teď bych si v nich ráda početla. Pravděpodobně mám smůlu, protože po UMu se dávno slehla zem. Odpoledne bych si v knihovně mohla aspoň půjčit tu indickou kuchařku ...
