Vesmír kolem mě a ve mně se ráno schoulil, zkroutil a smrsknul do černé díry. Na dně té díry sedím já a čekám až to přejde a budu mít chuť se zase podívat po světle. Jsem naštvaná na všechno a nanic, přepadá mě nesmyslný vztek a téměř nezvladatelná chuť s něčím strašně praštit. Tak.
V nějakém kmeni prý menstruující ženy odcházejí za vesnici do opuštěné chatrče. Ó, jak bych si tohle přála ! Strávit těch pár dní v každém měsíci sama v boudě, zastrčená a neviditelná. Mohla bych celé dny sedět pod stromem a zírat do prázdna. Nebo se jako kočka schoulit v tmavým koutě a hýčkat si svoje černoty. Byla bych si tam, nemytá a nečesaná, potrhaná zvenku i zevnitř a svět by mě držel ve své náruči. Z těla a mysli by se vyplavilo to, co má. Pak bych se dokázala zase učesat a vrátit ke svým drahým.
Zatím jsem pořád tady a všechno je jenom napůl.
Polovičně očištěná žena věčně na rozhraní.
