Tak tenhle kávovník jsem si přinesla domů někdy před deseti lety. Tehdy to byl spíš takový kávovníček, dvacet čísel, deset listů. Rostl jako ... no jako z vody, hlíny a ze slunce. Kávovník roste přískokama. Stojí si, nemění a se a najednou začne na koncích větví vypouštět krásné světlezelené listy jako o závod. Čerstvé listy kávovníku jsou lesklé, sytě zelené, trochu lepkavé a voní tou čerstvostí.
Celé roky vypouštěl jen ty listy. Dole občas nějaké opadaly a časem se vytvořil kmínek. Nebrala jsem to nijak tragicky. Od rostliny ve svém obýváku neočekávám, že se přetrhne v nějakém kvetení či plození, protože si nedělám iluze o podmínkách, které jí k tomu vedle běžné péče poskytuju. Vlídné slovo (fakt si s ním povídám) a pohlazení (to taky) nenahradí plantáž v Africe. Měla jsem radost z toho krásného lupení, z toho, že přestál stěhování stopadesát kilometrů na sever, že mě dávno přerostl. A pak mě překvapil.
Letos na jaře jsem při zalévání zaregistrovala v zeleni něco neobvyklého. Zaostřím - o on to kvítek. Malý, bílý, vydával omamnou vůni, seč mu síly stačily. Našla jsem ještě tři. Měla jsem velkou radost. Pak kvítky odkvetly a objevily se bobulky. No vida, řekla jsem si, bude kafe. Jenže bobulky rostly dost pomalu. Když jsem je viděla, naducané a zelené, v rostoucím přítmí českého podzimu, velkou naději jsem jim nedávala. Jabka přece červenají na slunci a na světle, to si pamatuju z první třídy. Pravda, o kafi jsme tam nemluvili.
Z čeho bobulky zčervenaly, netuším. Teď si svítí na větvi a vypadá to jako Vánoce. Chodím je kontrolovat a peskuju kočku, že se schovává v listí a packou seká po listech. Už vím, co s nimi udělám. Kafe nebude. Ono by ho stejně bylo tak na půl šálku. Semínka půjdou do země. Obrním se trpělivostí a kdoví, za deset, dvacet let budu mít základ na tu plantáž.
Občas vykoukne z listí tohle ... ale to je na jiná povídání ;o)
