Tak za prvé je tu můj hluboce zakořeněný odpor k jakémukoliv organizovanému veselí. Štěstí na povel prostě nefunguje, spíš naopak. A just ne. Tahle vlastnost se s přibývajícím věkem prohlubuje, myslím, že časem budu pěkně nesnesitelná a nesnášenlivá baba.
Potom je tu ta záležitost s "předvánočním shonem". Představa uštvané matky, která na Štědrý večer ještě zkoumavým okem přejede umytá okna a utřené skříně a pak spokojeně usedne k prostřenému stolu, mi přijde dost ujetá. Další "a just ne". Nechci uklízet, nechci shánět dárky, nechci poslouchat koledy v obchoďáku.
A vůbec mi vadí, jak se po jakýchkoliv svátcích sápou všichni ti baviči a prodavači čehokoli, ale to snad ani nemusím rozebírat.
Nejvíc mě mrzí, že se mi v tom všem někam ztratilo to něco, pro co bych měla Vánoce ráda. Ztratila se mi soukromá radost a smysl. Prcek, věřící na Ježíška mě dávno přerostl a velký dárek, který si přál, už jsme spolu koupili. I jeho myšlenky jdou už po vlastních cestách. Křesťanské narození Spasitele mě prostě neoslovuje. Ani lidová tradice, betlémy a perníčky. Jediné, z čeho mám radost, je zimní slunovrat a po něm posunující se minuty směrem ke světlu.
Tak vlastně ani nevím, jak tedy budou ty naše Vánoce vypadat. Nechci nikoho ošidit o vánoční atmosféru, pokud by mu chyběla. Ona se nám tedy stejně bude cpát do bytu s každým puštěním televize. Možná je na čase vykašlat se na to naučené a tvrdošíjně opakované a vymyslet nějaké vlastní rituály a vlastní smysl.
Co bych teda chtěla ? Chtěla bych se zavrtat do pohovky s kočkama, pletením a čajem, provonět vzduch skořicovou svíčkou a pustit si muziku. Nevánoční. Mít kolem sebe muže a syna, třeba i zalezlé u svým kompů a pokřikující na sebe hlášky během hry. Vylézt na kopec do mrazivého vzduchu a slyšet křupání sněhu pod nohama. Zalézt s pár přáteli do hospůdky. Těšit se na jaro.
Dát jednomu období v čase nový smysl. Jo, to udělám.
