Zasekla jsem se. Umanutě otvírám stránky své administrace, okno nového příspěvku a pak tiše hledím na monitor, napíšu slovo, zas ho smažu, až nakonec znechucena výsledkem takového počínání všechno zavřu, vypnu a jdu dělat něco jiného. Logicky, když nemám co psát, bych sem neměla vůbec lézt. Už ze slušnosti. Jenže si nemůžu pomoct. Mně se chce psát. Něco. Cokoliv. V hlavě mi bzučí myšlenky a věty. Bzučí tak silně, že mám někdy strach, že provozuji tichou samomluvu, ke zděšení spolucestujících v narvané MHD. Mám o čem psát. Jenom prostě nevím jak. Ty myšlenky jsou příliš zmatené a věty útržkovité, než aby z toho šlo postavit něco, čemu by rozuměl i někdo jiný, než já. A k tomu, abych do tohoto veřejného prostoru vrhla spletenec svých pomatených slov, jsem ještě nepobrala dost odvahy ani neodhodila dost sebekontroly. Možná časem.
Takže jsem rozepsala asi tři články, které skomírají někde v půlce jako říčka na začátku pouště, když nemá dost sil, aby překonala prázdnotu. A pro útěchu si nakonec píšu tohle. Jenže mě to TAK baví ! Před časem jsem našla v jednom starém deníku záznam, kde jsem se obšírně rozepisovala o tom, že chci být spisovatelkou. Přitom jsem veškerý mladický tvůrčí potenciál vybíjela v občasných chaotických zápisech, básních v pečlivě skrývaném sešitě a jedničkách ze slohu. Možná jsem jenom grafoman (grafožena?). Ale stejně ...
Někdy v sedmnácti jsem se zatajeným dechem zhltla Paní Dallowayovou a od té doby jsem toužila umět psát jako Virginia Woolfová. Ten smysl pro detail, těch vjemů a pocitů, prolínajících se v jediném okamžiku, ty úžasné obrazy. Byla jsem unešena představou, že se tohle všechno objeví někomu v hlavě a stačí to přenést na papír.
Jenže ono to tak není. Napsat něco smysluplného je pěkná dřina, to ví velikán i kdejaký autor blogu. My druzí jsme nakonec rádi, když to má hlavu a patu, alespoň tři odstavce a když je tam ještě špetka něčeno dalšího, připadáme si jako literární bozi. To všechno po hodinách tupě prozíraných do monitoru, stokrát psaných a mazaných větách a pohledech plných tichého šílenství, kterými častujeme nic netušící rušiče, kteří chtějí jen vědět, co bude k večeři. Nakonec nám přijde celkem přirozené, že si i milá Virginia jednoho dne strčila kámen do kapsy a utopila se v řece.
Ne, nechci zlehčovat bezútěšný duševní stav své oblíbené spisovatelky. Chovám ji v hluboké úctě a její řádky si vychutnávám jako vzácnou pochoutku. Jenom jsem přemýšlela o tom, jak blízko má krása k šílenství a jak křehké jsou hranice mezi světy. A čím vším platíme za to, že se snažíme neustále držet v "mezích zdravého rozumu", nevybočit příliš z reality, udržovat kontrolu. A jak je pro nás potom útěchou všechno tohle psaní, když se můžeme na chvíli odtrhnout od účtů za plyn a prádla na žehlení a věnovat se jenom pomatenému světu ve své hlavě. I když z toho nevznikne žádné veledílo, ale jenom taková docela bezvýznamná kapka ve virtuálním oceánu. Mně to stačí.
