Slunce vrhá stíny dlouhé, jak rohy Kozoroha a to značí jedno. Že se změní letopočet. Budeme měnit kalendáře a zvykat si na nové datum. Budeme mít pocit, že začínáme nanovo, s čistým štítem, čistým stolem a řadou nových, slibných možností. Odhodlaní splnit svá předsevzetí, smazat křivdy, vyrovnat dluhy, dostát slibům.
To je zajímavé, co s námi ten kalendář dělá ;-)
Koukala jsem před chvílí na kopce v růžovém oparu a říkala si, že v zasněžených lesích na jejich úbočí je to den, jako každý jiný. Jejich čas má vlastní pravidla.
My máme své hodinky a kalendáře, svou strukturu a řád, abychom se necítili bezradnými a ztracenými v chaosu. Vykročit mimo něj je luxus, který si dovolí jen málokdo a většinou jenom na chvíli, která je stejně pevně vyměřená, jako všechno ostatní. Kolikrát jsem se toulala na kopci s větrem ve vlasech, abych po návratu domů, přes všechnu tu svobodu v duši, ucítila provinilé bodnutí (Kruci, to je hodin, abych dělala večeři ...). Jako ten pejsek, co škube řetězem a když ho pustí, oběhne dvorek a vrátí se zpátky k řetězu a misce.
No, nechtěla jsem být takhle pesimistická. Ale jestli jsem někdy z něčeho rozladěná, tak je to právě tohle.
Zítra je novoluní a to je nejlepší čas na nové začátky. Tak nějak se to s tím přelomem roku sešlo. A tak, přestože si na Silvestra předsevzetí nedávám, s novým Měsícem je probírám a sem tam přihodím i nějaké to přání.
A teď přeji sobě i Vám vládnout tím uměním víc cítit, než počítat, víc tančit, než kontrolovat, víc hledat, než hromadit. Až budu zítra v noci pálit svíčky a drmolit si na modravém sněhu (a to budu), pošlu do tmy přání. Snad se tam neztratí.
Svá předsevzetí si nechám pro sebe.
Přeji všem krásnou temnou noc.
