V době, kdy jsem se rozhodla, že je třeba můj vlasový porost nějak zkulturnit, jsem na něj dostala reference nezávisle na sobě z dvojích úst, v rozmezí asi pěti dnů. Takové náhody nenechávám bez povšimnutí. Opatřila jsem si telefon, domluvila termín a v pátek po práci už seděla v malém kadeřnictví a drbala za uchem černého psa.
Přišla jsem na řadu, štíhlý mladík v dlouhé černé zástěře mě posadil do křesla, kouknul na můj jemný vlas a povídal : "Stříhat, co ?"
"Ale já nechci krátký vlasy!" vzbouřila se romantická duše.
"Aspoń na ramena ...," snažila jsem se uškemrat.
Projel vlasy prsty, ještě jednou kouknul znaleckým okem a pravil: "Jo, to pude."
Během mytí mě vyzpovídal, co si tak den po dni s vlasama dělám. Dostala jsem dlouhou černou pelerínu a pak následoval nejúchvatnější kadeřnický zážitek mého dosavadního života.
Nikdy jsem nikoho neviděla takhle stříhat vlasy, když nepočítám Střihorukého Edwarda a to bylo ve filmu. Rejdil mi nůžkama kolem hlavy a všelijak vlasy přeřezával a zaštipoval, dva pramínky neustříhl stejně. Pak to všechno nějak rozcuchal neskutečně půvabným způsobem, vysvětlil mi, jak si to mám cuchat doma v koupelně, vzal si míň peněz, než jsem čekala a poslal mě do světa. Málem jsem ho objala.
Poprvé v životě jsem šla od kadeřníka, aniž bych se na chodbě snažila přečesat a doma strkala hlavu pod sprchu. Byla jsem okouzlená, učesaná - neučesaná a sama se sebou spokojená.
Ještě před odchodem jsem mrkla na ty nůžky. Byly úplně obyčejné ...
