O blížícím se očkování se u nás doma moc nahlas nemluví. Aby nás náhodou kožiši nezaslechli. Je to jedno, protože to stejně vědí. Příprava probíhá po léta stále stejným způsobem.
Kočky se pohybují po bytě nebo leží na viditelných a snadno dostupných místech. Připravím tašku pro zimomřivou Olinku a přenosku pro Elišku. Oblečeme se, nachystám očkovací průkazy a peněženku. Jdeme pro kočky - kočky nikde. Jako mávnutím kouzelného proutku obě zmizí v jiném časoprostoru. Pak se místností mihne u země chlupatá čára, jak se kožich snaží přemístit na jiné neokoukané místo. Umíme se na něj vrhat s čím dál větší přesností. S trouchou štěstí, podloženého roky praxe je kožich vytažen, odloven a zavřen. Je pravda, že Olinka snáší podobné procedury s klidem aristokratické babky. Ten lov a číhání se děje víceméně kolem Elišky, která sabotuje jakékoliv opuštění bytu. Cpaní Elišky do přepravky je kapitola sama o sobě a myslím, že humanitární pracovníci na poli ochrany lidí ani zvířat by to nechtěli vidět. Někdo by měl jednou změřit rychlost, s jakou je kočka schopna otočit se o 180 stupňů.
Když nastane ta šťastná chvíle, že jsou obě kočky uzavřené, můžeme si obout boty a vyrazit. Kočeny celou cestu vřískají. Toho prosincového odpoledne byla opravdu zima a vichrno, a tak jsme jeli těch pár set metrů autem. Nevím, jestli nám bylo víc líto kožichů nebo nás, jak bychom je táhli v té zimě zpátky do kopce.
Byli jsme objednáni, zvířecí doktor už na nás čekal. Vybalili jsme Olinku. Pravidelná prohlídka - oči, uši, tlamka, bříško. Kočka strnulá jak pod zrakem hada, napjatě přijímala cizí doteky a každou možnou chvíli se mi přitiskla na břicho. Tohle je opravdu dojemné, bez legrace. Když člověk vidí, že on je ten bod, ostrov bezpečí, ke kterému se zvíře upíná.
Všechno v pořádku. Hladím Olinku, doktor si připravuje injekci. A najednou je tma. Vypli proud. Stmívá se, v ordinaci je tmavé šero. Hnědá Olinka na vyšetřovacím stole, pokrytém černou gumou, má dokonalé mimikry. Až se musíme všichni smát. Nezbývá, než čekat, naštěstí se za chvilku zase rozsvítí. Olinka dostane injekci, ani nemukne. Sanyn si ji bere do oblíbené chovací pozice na rameni a já tahám z přepravky Elišku.
Naoko nadávám :"Nejdřív nechceš dovnitř, teď nechceš ven!" To aby řeč nestála. Eliška je na stole, oči jak tenisáky a doktor se zase směje.
"Co to je kočku ? Je křížená s malamutem ?"
Povedený kříženec dostane injekci nalepený na mém břiše. Doktor kroutí hlavou. Žádný úprk, žádné zvláštní hmaty nejsou třeba. Kočka se mi tiskne ke svetru, plnému chlupů a je jako přikovaná. Když ji zvednu, je pod ní malinká loužička ...
Mezitím přijde doktorka z vedlejší ordinace. Olinka ze Sanynova ramene zaječí uši trhajícím skřekem, až doktorka nadskočí. Ale má vychování, slušně odpoví na pozdrav.
"No ne, dvě tak rozdílné kočky, to se hned tak nevidí."
Ještě pilulku na odčervení do kapsy, potvrzení, zaplatit a jdem. Tak, doufáme, zas až za rok.
