Nebylo to nic akutního, ani unáhleného. Prostě jen moje zubní lékařka po pečlivém zvážení usoudila, že tu trosku už nemá cenu zachraňovat a že na místě, kde je, nadělá víc škody, než užitku. Před Vánoci padl ortel a stolička měla před sebou poslední měsíc svého nedlouhého života.
Dneska tedy přišel den posledního rozloučení. Ještě po cestě jsem se snažila brát celou věc s humorem. Jak jsem předpokládala, přešel mě ve chvíli, kdy jsem viděla ruku s tenkou jehlou, jak se blíží k mojí puse. Jehla v dásni je pro mě děsivější, než Freddy Krueger. Instinktivně jsem se zavrtala do křesla a snažila se splynout s jeho povrchem. Zubní lékařka pronesla několik povzbudivých slov a pak bodla. Za minutu jsem seděla v čekárně a snažila se nějak vyrovnat s brnící čelistí. Trošku se mi třásly ruce. Trošku jsem se za svou paniku styděla. Takhle nějak to je, když někdo zkamení ?
Pak to šlo ráz na ráz. Kleště. Zub bolestivě protestoval. Další injekce. Trocha toho páčení a viklání. Lékařka je šikovná - pracuje rychle a přesně. Povolení a před očima se mi mihl červený zub v kleštích. Už ho nikdy neuvidím. Snažila jsem se vypláchnout zkamenělá ústa a nepobryndat si přitom celou bradu. Tohle je velmi ponižující. Ještě tampon a můžu jít domů.
Injekce přestaly působit asi za čtyři hodiny a vystřídala je tupá bolest, kterou zaháním pilulí. Myslím na svou stoličku. Zas mě kousek ubyl ...
Třeba budu míň kousavá ;-)
