Někdy v polovině minulého týdne jsem jako zodpovědná osoba mrkla na nástěnku v přízemí našeho paneláku a s překvapením zjistila, že na základě vlastnictví té naší nemovitosti (3+1L) musím začít koketovat s finančním úřadem. Našla jsem si tedy v úctyhodných hromadách ve vstupní hale ten správný formulář a pokyny, dva dny se psychicky připravovala a začala vyplňovat.
Pracuju na úřadě. Uź dlouho. Vzhledem k množství formulářů, které mi za mou kariéru prošly rukama, by se dalo říct, že k nim budu mít vstřícný vztah. Opak je pravdou. Formuláře mě děsí a pokud mám něco vyplnit sama za sebe, má z toho skoro teplotu. Ovládla jsem tedy paniku a pečlivě vyplňovala kolonky. Všechny údaje jsem několikrát kontrolovala. Všechny výpočty několikrát počítala. Měla jsem radost, jak mi to jde. Teprve, když výsledná částka dělala něco kolem 30 tisíc, zahlodala ve mně myšlenka, že něco není v pořádku. Překontrolovala jsem čísla, přepočítala výpočty. Nic.
Víc hlav, víc rozumu, řekla jsem si a večer podstrčila formuláře Sanynovi. Ten chvilku psal a počítal a když se dostal na tři stovky, věděla jsem, že jsme u cíle. Až si přestanu plést metry s korunama, třeba to zvládnu taky. Jenže to by pak Sanyn přišel o tu aureolu zachránce nebohé princezny ;-) A on je na ní ták pyšný !
