Žiju ve městě. Krajském, průmyslovém, přiměřeně špinavém. Navzdory tomu obklopeném divukrásnou přírodou. Smíšené a listnaté lesy se na ně místy lepí v rozpustilém terénu a drží příkré svahy, aby je nesmetly do říčního koryta. Je to okouzlující. Ale tak těsné soužití s divočinou má i svá úskalí.
A tak když majitelé rodinných domků a zahrádek v okrajových čtvrtích slyší, jak se v noci venku převalují kameny, nejedná se o UFO ani čarodějnici z Blair Witch. To jim jen divočáci přehazují skalku.
Měla jsem jednu kolegyni, pro kterou byla skalka vyvalená na cestičku po takové zvlášť vydařené noční pařbě několikrát do roka běžná věc. Divila jsem se, že ty šutry vůbec dávala ještě zpátky. Brala to s pragmatickou odevzdaností a s humorem, jako přirozenou součást svého domova na stráni pod lesem, s výhledem na celé údolí.
No, ono se to řeší. Čerstvě zryté hřiště na fotbálek nebo kňour, pobíhající po cestičce mezi domky místním vždycky tak legrační nepřipadá. Burcují úředníky a myslivce. Oprašují zasuté vědomosti divokých předků a na opravené ploty věší chomáče vlasů. Jestli značkují rajón i jinak, jsem se nedoslechla. Já bych to zkusila.
A štětináči zatím vesele pobíhají v příměstských lesích a cpou se nadílkou žaludů a bukvic. Náš panelákový koutek je k návštěvám neláká. Ale hned vedle, v lese dubovém, tam je ráj ...
