Les je proměnlivý chrám země. Kmeny stromů vzlínají odněkud z hloubek a putují směrem k nebi, zdánlivě netečné a přece tak živé.
V zimě je plný ticha. Jako nádoba, do níž se poutník ponoří a to ticho jej obklopí ze všech stran, měkké a přívětivé. Občas skřípne větev o větev, zašustí loňský list, zapípá osaměle pták. Ze stromů se snášejí chuchvalce sněhu a neslyšně se noří do bílých závějí.
Stojíš a nasloucháš, tomu tichu, té kráse a v srdci ti narůstá pokora a vděčnost za tu chvíli, za to místo, za každý jediný dech ...
