Nejsem hltač nových filmů. Většinu filmů vidím nejdřív tak rok, dva po uvedení do kin, a to i v případě, že si celou tu dobu říkám :"Tohle chci vidět." Na druhou stranu nakonec se na něj vždycky nějakým způsobem podívám, takže mi nic neuteče. Prostě si ty věci nechávám uzrát.
Z toho důvodu můžu těžko posloužit jako recenzentka horkých novinek. Jsem spíš taková oprašovatelka kousků, které se pomalu sunou do filmového archivu a čtenáři, který už to bezpochyby dávno viděl, můžu poskytnout leda tak osobní, zaujatý a hluboce neobjektivní pohled. Ostatně na těchto stránkách ani nic jiného nenajde.
Mám ráda filmy o gangsterech a o mafii (pokud tam není moc politiky). Jsem si vědoma toho, že smrt je vždycky smrt a nic to nevylepší, ale v podání těch obleků, nablýskaných bot se psí dečkou, obrovských auťáků a zaplivaných jazzových klubů mi přijde taková "fešácká". Tedy na plátně. Pravidla jsou krutá a neúprosná a systém díky nim celkem nerušeně prosperuje celá desetiletí, v jakémkoliv politickém uspořádání a navzdory všem honům a represím. Ne, že bych mu fandila. Jenom mi to přijde ... děsivě pozoruhodné. Ale zpátky k filmu.
Road to Perdition do představy gangsterské klasiky moc nezapadá. Příběhem, pojetím, zpracováním. Je o smrti. O neúprosném řádu věcí. O pomstě. Je o otci a synovi, kteří na cestě do bezpečí nacházejí cestu jeden k druhému. Je o tom, že určit, kdo je dobrý a kdo špatný je někdy velmi, velmi těžké.
Ve svém výrazu je film geniálně úsporný. V barvách, obrazech, hudbě, v gestech a v řeči postav. Mnohem víc než na povrchu se odehrává pod povrchem. Všechno to umocňuje úžasná kamera a minimalistické herectví Toma Hankse i ostatních. Jediný záběr není navíc, všechno je v dokonalé souhře a divák ani nestačí zpracovávat tu změť pocitů.
Po nějaké době zase film, který uvízl, po kterém nekomunikuju po zbytek večera, nebo alespoň do té doby, než se mi podaří se tím v sobě nějak přijatelně prokousat.
