Někdy před rokem jsem přestala tancovat. Lavina složená z hromady "musů" - dodělat konečně tu školu, napsat bakalářku a dojíždět kvůli tomu do důchoďáku v nedaleké obci, při tom nepřestat chodit do práce, sem tam udržovat domácnost a něco uvařit, a tak podobně - se utrhla a definitivně zavalila poslední oázu volného času a zbytkové energie mého života. Už jsem neměla sílu držet hráze a vzdala jsem se. Dočasně. Že se to dočasně tak protáhne, jsem si nepomyslela. Když se se vší slávou odvalil studijní kámen, objevila se díra, kterou ale nešlo zaplnit. Byla jsem vykolejená a mimo, najednou se mi nic nechtělo a ani jsem nevěděla, co by se mělo chtít.
A tak jsem čekala, až bude. Ťukala si do blogu, sem tam něco vyfotila, skoukla a přečetla, prohrábla košík s pletením a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka ve své hlavě. Postupně se mi začaly vracet a tříbit chutě. Fotek mám plnej komp, na jehlice, háčky a jehly už nesedá prach, v poličkách plno filmů a muziky a v hlavě spoustu nápadů. Ztuhlé tělo jsem vyhnala do lesů a brouci z hlavy odlítli časem sami.
A minulou sobotu jsem naplnila pohár chutí měrou vrchovatou. I přes to krásné slunečné ráno jsem vyměnila boty do nepohody za lehké ťapky, džíny za vlající sukně, foťák za zvonící náramky a šumění větru za víření bubnů. Oddala jsem se tělem a duší tanci zvanému Tribal.
Zájemci o folklór nad ním nejspíš ohrnou nos. Je to tanec uměle vytvořený, poskládaný z orientálních a tradičních kmenových tanců, stejně tak kostýmy, ozdoby, hudba. Vznikl ve Spojených státech a ... no prostě ... tamní vkus mi bývá dost často dost vzdálený. Jenže já nepěstuju historický odkaz a vzato kolem a kolem jsem zanícená eklektička. Bezostyšně si vybírám z kultur a tradic všechno to, co vytváří ozvěnu v mojí neposedné mysli a tvořím si z toh úžasně nesourodý obraz svého života. Takový kulturní patchwork. Takže filozofie Tribalu dost dobře odráží můj vlastní přístup k věcem okolo a není divu, že jsme si padli do oka. Navíc obsahuje přesně to, po čem mé srdce při tanci prahne - výrazný rytmus, napětí, temperament. Břišní tanečnice je křehká kráska. Tanečnice Tribalu je bojovnice, divoška. Netančí sama, je součástí společenství. Pohled na tančící "kmen" mi zrychluje tep. A co teprve ocitnout se uprostřed něj.
Byla jsem fakt unavená. Záda zapomněla tu škálu pohybů a ruce byly dávno zvyklé se zvedat leda při věšení záclon. Ale vrátil se starý známý pocit "rozvířenosti", kdy tělem krouží horký proud a všechno ztuhlé a kostnaté bere s sebou. Jak mi to chybělo !
