Vlítla jsem do března rychlostí Pendolína (fuj, otřepaný vtipy), no zkrátka ani jsem se nestačila rozhlídnout a je tu. Pořád si říkám, tohle je ten čas, o kterém v listopadu sním, to těšení, předjaří, jistota, že už nebude větší tma. Snažím se brát s humorem namrzlé chodníky a nesnesitelně dlouhou absenci trávy a čerstvých voňavých rajčat, protože ono to jistojistě uteče.
Kožiši zaregistrovali stoupající teplotu slunečních paprsků na podlaze a na stole v kuchyni a slastně se rozvalují nebo posedávají s přivřenýma očima ve skvrnách světla jako celebrity v záři nebeského reflektoru.
Rána jsou růžová, to se to šlape alejí ptačího zpěvu. V hlavě mi zní emocemi nabité melodie z Fridy, které poslouchám pořád dokola a nemůžu se jich nabažit. Nevydržela jsem pokušení a od Verunky objednala nové sárí v ohnivých barvách. Sice jsem původně chtěla zajet do Prahy a strávit nějakou tu hodinku v obchodě jaksi osobně, ale když jsem viděla, jakou rychlostí mizí hadříky z internetových stránek, zachvátila mě panika a už jsem psala objednávku. Jak se znám, každopádně jsem ušetřila, když nemám možnost prolézt všechny stojany a skříňky s náramky ... Takže teď už potřebuju jenom ty teplé vánky.
Víkend jsme s dítětem strávili v Rodišti, kam jsme se tentokrát dopravili vlakem, vyjíždějícím od nás v nemožnou ranní hodinu (to snad byla ještě noc). Celý ten čas jsme pak probendili nekonečným klábosením s rodinou, vzpomínáním na staré zlaté časy, kdy můj a sestřin potomek byli malí a měli neuvěřitelně geniální nápady, takže dneska jsou tu s námi živí a zdraví vlastně jenom náhodou. Vzhledem k tomu, že jeden se teď ve volném čase ohání mečem a sekyrou a druhý se řítí na motorce po oválu, nezbývá, než doufat, že jim to štěstí vydrží.
Po dlouhé době mě tam přepadl stín starého stesku, kterého se asi nikdy úplně nezbavím. Pořád to město, pohodlně rozprostřené v mělké kotlině, důvěrně znám, pořád je nějakým způsobem "moje". Znova a znova zatoužím chodit po těch ulicích a mít to všechno na dosah, patřit tam a prožívat bezostyšně nesmírný patriotismus jeho obyvatel, takový, s jakým jsem se tady nikdy nesetkala. Ale vím, že už jsem připoutaná tady, ukotvená systémem vazeb v tomhle místě, sevřeném do divokých svahů a roztrhaném neschůdnými srázy na spoustu nesourodých částí. Tak jsem to cítila, když jsme se vraceli a já odložila knížku, abych viděla, jak načervenalé světlo zapadajícího slunce barví vrcholky kopců do růžova, zatímco říční údolí tone ve stínu.
"Obloha nad námi je pořád stejná
a vítr vane vůni z řeky tady, jako tam",
napsala jsem si kdysi v jedné básničce krátce po velkém stěhování. Byl to takový výkřik, ale na tuhle větu si vzpomenu vždycky, když se chci utěšit z pocitu odloučení. Míst je na zemi mnoho a ta, která máme opředená sítí pocitů a vzpomínek, jsou v nás a neztratili jsme je. A není důvod se kvůli stesku zříkat nových a jiných.
