Máme se Sanynem svou oblíbenou vinárničku. Máme k ní skoro i citový vztah. Je blízko, vinárník je náš kamarád a kromě toho je to místo, kde nám před pár lety poprvé svitlo, jak moc jsme si padli do oka. Byli jsme, sice, v tu chvíli trochu pod vlivem produktů vinárny, ale následující čas, myslím, prověřil, že nás to nespletlo. Koneckonců, ve víně je pravda.
Vinárník se před časem rozhodl pozvednout vzdělání svých návštěvníků v delikátním umění požívání vín a začal pořádat degustace. Nejdřív sem tam občas, poslední dva měsíce pravidelně. A tak teď máme každé druhé úterý večerní kurzy.
Degustujeme vína z různých oblastí, jednotlivých vinařství i cizokrajných končin. Naučili jsme se to rozkošné kvedlání vínem ve sklence, aby se otevřelo a vydýchlo na nás své vůně. Čucháme a válíme po patře, hledáme přívlastky a zvláštní chutě. Porovnáváme ročníky a odrůdy. Jak degustace pokračuje, začínáme si počínat laškovně a sem tam prohodíme znalecké slůvko se sommeliérem. Prostě pohodička.
Naposledy přijel sám majitel vinařství a to bylo úplně nejlepší. Pomenší kulaťoučký pán s nakažlivým moravským přízvukem vyprávěl o svých hroznech s neskrývanou láskou. Za každým vínem se skrývala vinička, tu jílovitá u řeky, tu kamenitá na kopci, úzkostlivě opečovávaná a chráněná před nesmírně vyčůranými špačky. A to všechno nebylo nic proti alchymickému procesu samotné výroby všech těch vín. Mohl by o tom vykládat celé týdny ... Úplně jsem ho viděla, jak ráno vstane, protáhne se a jde se pomazlit se svou révou.
Ať už následkem vší té lásky nebo horkého pálavského slunce, jeho vína byla aromatická a lahodná. Všechny vzorky jsem ochutnala do dna. Tak nějak už nevím, jak jsem došla do postele. Sanyn mě dovedl. Ale co.
Neboť jak pravil pan vinař :" Škoda každé chvíle, kdy je možné se občerstvit a poveselit !" Tož to tak dělejme.
