Nebylo k nám to počasí dřív milosrdnější ? Mám na mysli skutečnost, že se roční období v přechodech prolínala a pozvolna přecházela jedno v druhé. Že se postupně oteplovalo nebo ochlazovalo, sníh se měnil v déšť a naopak a člověk měl čas si na tu změnu zvyknout, případně si ji vychutnat. Poslední dobou mám pocit, že prostě hupneme z jednoho do druhého jako když se skočí do vody. Bez přípravy, bez varování, naráz. Večer nám cestou z hospůdky mrzne pára u nosu a ráno crčí voda z rampouchů a kabáty mizí ve skříni. Sněženky vyrážejí z hlíny, ještě před pár dny promrzlé a už jim skoro zasychají hlavičky horkem.
No dobře, tak drastické to není. A možná, že vlivem stoupajícího věku kostnatím a idealizuju si minulost, kdy mi náhlé změny připadaly snesitelnější. Ale prostě jsem trochu zaskočená tím zčistajasna otepleným jarem. I když ne tak, jako ti, kterým už zase šplouchá řeka až moc blízko pod okny. Já na kopci jenom přehodím boty, nachystám truhlíky a opráším kočkám venkovní křesílka na sluneční hody.
Když odhlídnu od toho, že se mnou cloumají změny tlaku a špatně spím, že se plácáme ve finanční tísni, že nás nadobro opustilo auto a že pod tajícím sněhem zůstává před domem souvislá vrstva psích exkrementů, je to jaro strašně fajn.
Tenhle kouzelný kobereček jsem fotila před rokem, zatímco se mi plaňky zapichovaly do podpaží a kolemjdoucí návštěvníci zubrnického jarmarku kroutili hlavama, co asi tak s tím foťákem na zemi za plotem hledám. Nekoukli se, neviděli ...
