Nenapí?u a nenapí?u

Zase se mi nechce. Nebo spíš se k tomu nějak nedostanu. Jako když si čtrnáct dní dokola opakuju, že zavolám našim a nakonec přesně ve chvíli, kdy si řeknu "uvařím si čaj a jdu volat," zazvoní telefon a z něj : No ahoj, ty taky vůbec nezavoláš!"

Když ono je pořád co dělat. Možná, kdybych byla trochu umírněnější a můj osobní a duševní život o něco organizovanější, líp bych se v tom orientovala. Ale když mně se nechce nechávat plavat všechny ty věci, co mě baví. Takhle se stane, že mi některý uplavou samy od sebe. Protože je nestihnu všechny uhlídat.

S koncem sezóny odpadl hokej, který jsme letos fakt nezanedbávali. Ano, jsem úchylná žena a baví mě pořvávat na hokejovém zápase. Ještě jsem to tady nepsala ? No teda ... jsem děsná tajnůstkářka. Jelikož se maskuji, mohu ve svém věku pořvávat i neslušně a z plna hrdla, což je úžasně osvobozující. No řekněte, kdy si normální ženská v civilizované společnosti doopravdy, z plných plic zakřičí ? Tak, že si užene akutní zánět hlasivek ? Ovšem není to jenom o řvaní. Tvrdá a rychlá hra je prostě vzrušující. Samej testosteron ;-) Ale třeba na box bych nešla. Dlužno říct, že můj nejdražší se mou úchylkou trochu vytahuje a když začnou ve společnosti jiné ženy vykládat něco o tom, co chlapi na tom blbým hokeji mají, potutelně se usmívá.

No ale teplo je teplo. Láká mě to mnohem víc lítat po lesích a plazit se v roští s foťákem, abych si ulovila nějakou tu fialku. Bohužel to má i svá rizika - posledně jsem se nějak zamotala ve větvích na zemi a zlomek sekundy letěla k zemi ústy napřed. Reflex mi nařídil hodit ruce před sebe, takže namísto rozbitého obličeje jsem si jenom roztrhla nehtové lůžko. Bolelo to děsně. Brala jsem to jako poučení, že zasněně koukat do větví lze, ale pevná půda pod nohama se přitom nemá ztrácet ze zřetele.

Provedla jsem předběžný jarní průzkum na tržnici a ujistila se, že moje rozhodnutí zaplnit letos balkón muškáty, bylo správné. Jakmile pomine mrzká noční zima, budou tam, hlavně ty veliké, červené a bílé, co mívala doma babička. Zatím se tam osaměle krčí jedna malá tůjka a ve slunné dny aloe, které jsem se opuštěné ujala po Sanynově dědečkovi. Byla přijata s povděkem. Eliška Plýša si o její špičaté listy drbe kožich a povaluje se ve stínu květináče, když to přežene na slunci. Já už bych tak sázela a v hlíně se hrabala !!

Stromy podél řeky kvetou. Co víc si přát ...

 

Přečteno 232x
 
Komentáře