Včera přišla šermířova matka domů z práce, složila tašky s proviantem, poňuchňala kočky a chystala se větrat. Mužstvo, které zná její posedlost otevřenými okny a dveřmi a vzduchem, dobře vědělo, kam míří její první kroky a téměř unisono zařvalo: "Nechoď na balkon! Není tam vůbec nic zajímavýho!" I méně dovtipný mozek po takové hlášce odhadne, že tam tedy rozhodně něco zajímavýho je.
Otevřela jsem balkonové dveře a vykoukla na lodžii. Muškáty kvetly a divoce voněly, zdola se linul ptačí zpěv, na šňůře cinkal závěs z kovových tyčinek ... a na tyči mezi křesílky visela kroužková zbroj. Mastná. Sušila se. Na zemi pod ní ležel můj jediný plech na pečení. To aby ten Konkor nekapal na podlahu. Super. "Uvědomujete si, že v tom peču věci k jídlu ?" "Jóó," chlácholí mě hlasy. Představa koláče nasáklého olejovou ochranou proti rzi je rozhodně neznepokojuje. To nemluvím o volně procházející a povalující se zvěři.
No jo no, nebudu tak útlocitná. Dyť se to umeje, né ?
