Každé pondělí si říkám: "Celej tejden jsem se těšila na víkend a je pryč."
Každé úterý si říkám: "Ještě zítra dlouhá šichta a bude zase víkend."
Jakoby se veškeré dny mého života smrskly do pouhých dvou z každých sedmi. Jako bych v těch ostatních neslyšela ptáky pod zelenou klenbou po ránu, necítila déšť, vůni z pekárny a kamínek v botě, jako bych se nezasmála. Jako bych nebyla.
Odšoupla jsem je mezi méněcenné, protože "musím do práce". Marním jejich hodiny sněním o tom, kde jinde bych chtěla být ... Taky vám to připadá bláznivé a strašně nespravedlivé ? Čeho se to na sobě vůbec dopouštím ...
Čas není obnovitelný ani vratný. Čeho ze vzdám, o to přijdu. Nadobro.
Nemám strach ze stáří. Bojím se marnosti
