Jednou mi někdo vysvětloval, že při přípravě jídla by měl člověk myslet na samé pozitivní věci, protože energie jeho myšlenek se přelívá do toho pokrmu. Tak aby pak nepřekládal svým blízkým k jídlu něco, co je plné jeho negací. Nevím, nakolik jsou moje myšlenky mocné a kam všude se dokážou vloudit. Je fakt, že někdy jsem u vaření docela naštvaná. Nebo jenom strašně utahaná. Ale zajímalo by mě, jestli něco takového platí i u jiných činností. Protože jestli to tak je, tak jsou moje svetry přímo pokladnicí myšlenek.
Říkala jsem si, proč vlastně furt pletu, když se dneska dá kdeco koupit a bolívá mě z toho za krkem a proč pořád plete moje maminka, už půl století, a když není na svetr, tak aspoň ponožky. A došlo mi, jak strašně moc u toho odpočívám.
Znáte ten stav, kdy se mysl odpoutá od všeho kolem a ustrne v jakémsi znehybnění ? Kdy se vnímání světa venku zúží na minimum a zároveň se někde uvnitř otevře úžasný, tichý prostor ? Umíme to jako děti. Pak to většinou zapomenem a na kurzech jógy nám připadá, že jsme objevili Ameriku. Ale někdy to tak přijde, člověk se zavrtá do nějaké činnosti, do nějakého dělání, které je tiché a soustředěné. Třeba pletení.
Sled stále se opakujících pohybů. Rytmus. Drobný pohyb rukou, dotek příze, občasné cinknutí jehlic. Očko za očkem, dál a dál. Když je mysl naladěná na správnou vlnu a v okolí není žádný velký rušič, stačí chvilka a vplouvám do příjemného polobdění. Ono to bdění je, ale obrácené jaksi jinam. Dovnitř. Tam uvnitř jsem prostorná, tichá a uvolněná. Plují tam obrazy a vzpomínky. Nic se neřeší, jenom to tam prostě je. Je to omamné a nesmírně příjemné. Starosti a tlaky zůstaly venku, drží je zámek pletacích jehlic. Mám pocit, že bych takhle mohla být už napořád.
Někdo mluví. Probírám se ze sna, odtrhnu oči od jehlic a vidím, že mi Sanyn něco říká. Zaostřuju. Nerada, ale už se to nedá zastavit. Vracím se zpátky, ale střípek toho klidu, té volnosti, mi zůstane. Aspoň na chvíli.
Někdy se stane, že vezmu rozpletený svetr do ruky, a vybaví se mi myšlenky, které mi nad ním běžely hlavou naposledy, jasné a zřetelné. Tak nevím. Třeba tam vážně někde jsou.
