Jméno fotografa Jana Šibíka znám už dlouho, ale nikdy jsem nevěděla nic moc o jeho práci. Občas jsem viděla někde v časáku některou jeho fotku. Většinou jsem se na ní dívala dlouho a tiše. Zneklidňující. Bolestivé.
Jeho stránky jsem objevila díky článku o právě otevřené výstavě. Jsou plné fotek, na které se taky dívám dlouho a tiše. V hlavě se mi mele jedna otázka.
Proč ?
Cítím upřímný obdiv k tomu člověku, který je schopen znova a znova vstupovat do pekla, aby odtamtud přinesl svědectví. Drásavé, bolavé a pravdivé.
K člověku, který se dívá ďáblu do očí.
