Před pár lety jsem se začala učit španělsky z nešťastný lásky. Není třeba v tom hledat logickou souvislost, protože tam žádná není. Prostě jsem jednoho horkého odpoledne, ubrečená a šílená žalem vstoupila do knihkupectví a koupila si učebnici španělštiny pro samouky, klíč a vedle v hudebninách kazety. Španělština se mi vždycky líbila. Líbil se mi jazyk, hudba, literatura, španělský temperament i počasí. A že jsem se na ní vrhla právě takhle, byl pravděpodobně nejaký druh psychické sebeobrany. Potřebovala jsem nějak vyplnit čas, který bych jinak plnila nekonečnou depresí, sebelítostí a chmurnými úvahami o temné budoucnosti bez NĚHO. Něčím, co mě aspoň trochu utěší. Ještě ten večer jsem přelouskla první dvě lekce.
Samoléčení mi vydrželo až do lekce jedenáct. Ještě jsem se stihla naučit Qué hora es?. Pak jsem se ponořila do svého opožděného studia a kolotoč přednášek, shánění skript a literatury, zaměstnání a domácnosti mě slupnul tak dokonale, že na sladkou španělštinu nezbyl čas.
Jak jsem se postupně uklidňovala a částečně vlivem zaprázdnění hlavy jinými problémy nechávala věcem volný průběh, začaly se ty věci samy od sebe hýbat a řešit až do svého vyústění. Zapadaly do sebe jako dílky skládanky na svá místa, až byla najednou složená, jasná a samozřejmá. Už nějaký čas s tou původně nešťastnou láskou uléhám, vstávám a jím u jednoho stolu a nikdo mi nevymluví, že to má něco společného s osudem.
Učebnice španělštiny leží v knihovně. Až tuhle jsem po ní začala pokukovat. To seš celá ty, běží mi hlavou, pořád něco začínáš, vrháš se po hlavě do věcí a pak je odkládáš nedokončený na neurčito. Jako nedojedený zbytky. Hračky který začaly nudit.
Listuju. Ještě si lecos pamatuju. Yo tengo calor. I stupidní věta zní jako písnička. Převaluje se na jazyku jako kousek broskve. Krása.
Zkouším druhej pokus. A s mým osobním životem to tentokrát opravdu nemá nic společnýho :-)
