Ještě jsem ten oběd dojídala v klidu. Spadlo pár kapek, pak to přestalo. Dobrý, říkala jsem si, mám to kousek, to stihnu. Nestihla. Vítr mi vehnal do očí mračna prachu a vzápětí je vypláchl déšť. Dala jsem se do běhu, ale bylo to úplně jedno. Asi jako běžet pod vodopádem.
Zamkla jsem kancl, svlíkla šaty a vyždímala je do největšího květináče. Chvíli jsem byla v pokušení nechat zamčeno a sedět tu v prádle, dokud neuschnou. Jenže to prádlo je taky mokrý ... Tak jsem zbaběle zavrhla i další ďábelské myšlenky, navlíkla promočený šaty, vytřepala ještě trochu vody z vlasů a odemkla.
Teď to tu na mě všechno pomalu schne. V tom teple to ani nevadí. Kočky už doma určitě vylezly ze skříně a jdou se zase hřát. Je po bouřce.
