Den jak malovaný. Vybrala jsem si zbylý půlden volna, v poledne skočila k Sanynovi do auta a vydali jsme se do zelených kopců. V kufru věci na převlečení a košík. Na jahody. Do plavek jsem se převlíkla ještě v autě. Silnice stoupala vlnivě jako had mezi loukami, které jsou v tomhle ročním období tak sladké a lahodné, že má člověk chuť skočit na všechny čtyři a začít se pást ;-)
Zaparkovali jsme u chalupy, která tu zbyla po Sanynově dědovi. Teď je z ní dědictví. A zatímco se dědicové dohadují, jestli a jak to prodají, zahradu kolem chalupy si bere divočina zpět. Zdejší příroda je dravá a plodná.
Někde v té divočině je schovaný záhon jahod, a to byl náš cíl.
Jsem totiž sběračka. Samice a obstaravatelka krmení pro věčně hladové krky. Jak někde vidím dozrávat potravu na stoncích, na větvích nebo jakkoliv jinak, probouzí se ve mě vášeň po předcích a začnu sbírat. Myšlenka, že by to tam shnilo bez užitku, mi přijde přímo svatokrádežná. Všechny markety se v tu chvíli můžou jít vycpat. S myšlenkou na ten zanedbaný záhon jsem neklidně spala a tak jsme to jeli vyřešit.
Byl tam, v trávě, plný bodláků, divoké změti výhonů ... a jahod. Sbírala jsem jak o život. Sanyn jim říkal "ty mrchy", to když zjistil, že se potřetí vrátí na stejné místo a vždycky tam ještě nějaké jsou. Zřejmě dozrávaly průběžně, než jsme si došli pro pití. Sbírání ho moc nebaví (asi je lovec), tak se utěšoval tím, že jsem využila opuštěnosti toho místa a odhodila podprsenku od plavek. Bylo mi tam tak dobře a teplo, že kdyby v tu chvíli někdo přišel, ani by mi to nepřipadalo divný ...
Nasbírali jsme vrchovatý koš. Ještě tak jeden nebo dva tam během pár dní bude. Snažíme se tam na ně nalákat příbuzný, dědice i nedědice. Nikomu se nechce. Kdyby věděli, jaký to je shodit ze sebe i zbytek plavek a blbnout na tý zahradě jenom tak ... ;-)
