Mizím na dva týdny do divočiny. Mezi víly potoků a skřítky ze skal.
Jsem podivně rozpolcená. Na jednu stranu si říkám, to přece miluješ, zahodíš hřeben a boty, budeš se toulat po zvířecích stezkách a prsty hladit obliny pískovce. Zabloudíš v labyrintu pod skalami v nekonečném milostném spojení s tou životadárnou a věčnou a její prach ti zaleze pod kůži. Vystavíš se živlům, pročistíš prameny.
Na druhou stranu váhám opustit to své staré, důvěrně známé, nechat sebe bez jeho blízkosti a ono bez své péče. Zanechat kočky a syna sobě navzájem a na pospas. To bylo hrdinských řečí o svobodě matky dorůstajícího syna, když dojde na lámání chleba, kašlu na volnost, plním lednici k prasknutí a vydávám desítky nesmyslných instrukcí.
Nakonec dojde i na ochranná kouzla.
A věci stejně poplynou tak, jak mají a zbyde jen to trvalé.
Tak za dva týdny ...
