Míváte pocit, že jste se na dovolené trošku změnili ? Já vždycky. Něco se ve mně posune směrem ... k sobě. Ke středu. A to si pak chráním a hlídám.
Prvním bezprostředním pocitem po příchodu domů byl závan klaustrofobie. Tady bydlím ??? Je to beznadějně malé, tmavé, moc věcí ... Pověsti o Křovácích, kteří zavřeni do místnosti hynou, jsou pravdivé. Stačilo čtrnáct dní, kdy jsem do místnosti chodila jenom jíst, mýt se a spát a už mě tlačí zdi a strop. Málo místa a moc hran. A nohám se na asfaltu stýská po trávě. Časem si zase zvyknu. Bohužel ... ?
Ale těšila jsem se, za celou dobu jsem pohladila jenom dvě toulavé kočky a to nestačí a to dítě mi taky nějak vyrostlo nebo je to klam ?
Obvyklé rituály vybalování a plných praček, ukládání věcí, stahování fotek. Je třeba doplnit lednici, ostříhat muškáty a vyndat z truhlíku suché trsy bylin, které jediné nepřežily náhradní péči :-) Promazat fotky na konečný počet 330, ještě by se dalo, ale je mi to líto, chci tam tuhle skálu i tamten strom, tak snad časem, až to v hlavě slehne.
Vzájemně si sdělujeme zážitky, spíš pozvolna, než překotně, když zrovna něco vypluje. Strkáme se v kuchyni, šermíř si tam celou dobu kraloval a najednou jsme tam dva. Sanyn sedá ke kompu, já to odkládám, ještě se mi nechce až tak moc vrátit do starých kolejí, pošta i to ostatní počká ... Kočky tentokrát netrucují, naopak, každá po svém dává najevo svou radost. A tak chvíli nosím jednu v náručí a pak s druhou hrajeme na hon a lov, dokud se uřícená nezakutá do zpola vyklizený tašky.
Teď už se vzpomínky a myšlenky pomalu třídí a vzniká z toho sem tam nějaký odstavec, který sem přijde, jakmile nabyde přijatelné podoby. V záblescích a pocitech, tak, jak se to prožité nejsilněji obtiskuje do paměti.
