Záblesky obrazů. Útržky pocitů. Nejasný stesk po zapomenutých stezkých. Jiný rytmus.
Skály
Jsou všude. V desítkách tvarů, barev, míst. Obklopují nás, jsme jimi zahlceni.
Rozpálené sluncem i pokryté mechem ve věčně vlhkém úžlabí.
Přejíždím rukou po kameni a zpod dlaně se mi sypou zrníčka písku. Přispívám svým dílem k miliony let trvající erozi. Nemůžu odolat. Vnímám škrablavou drsnost povrchu i smyslně oblé prohlubně.
Když jsem sama, přitisknu tvář a snažím se zachytit vůni kamene.
Za schopnost cítit platím vlastní pomíjivostí.
Pořád. Zastihne mě čerstvé, když s hrnkem oblíbeného zeleného vychutnávám ranní samotu a pak je se mnou až do večera. Rozpaluje mi kůži a ze země doluje omamné vůně.
Všechno je ozářené, fotky přesvícené, kámen žíhaný mozaikou stínů. Vlhké stěny jeskyní jsou jako z jiného světa.
Voda v rybníce žlutá a teplá, raději zalézáme hned po ránu do lesů a vracíme se, když stojí ještě vysoko, ulehnout a spát, dokud žár nepoleví.
Nestěžuju si. Pálím v ohni každý zlomek myšlenky na budoucí tmu a chlad.
Jeskyně
Slezli jsme k ní křivolakou stezkou mezi skalami, která končila na osluněném prostranství. Je vytesaná do měkkého kamene po vzoru té v Lurdech. Uvnitř soška Marie, suché květiny. Překvapivě nekřesťanské. Země patří ženám a jeskyně jsou sídlem bohyní v jakékoliv podobě.
Vábí mě jiné místo. Z písčitého plácku vede nenápadná stezka do lesa a prudce stoupá kolem stromů a kamení. Na jejím konci, vysoko nad kaplí, je v kameni ještě jeden oltář. Skrytý, jednoduchý, rovná deska a oblouk. Uprostřed jediná ohořelá svíce.
To je místo, které se mnou hovoří. Mám chuť se schoulit na kamennou desku a děkovat za tu krásu všude kolem a za zlomek času, kdy smím žít uprostřed ní. Člověk by měl tyhle náhlé popudy vyslechnout a prostě to udělat. Časem přijde na to, že to byly ty nejživotnější chvíle v jeho životě. Já se o ní tentokrát připravila. Škoda.
