Nemám ráda moderní přerostlý obchody, ve kterých se nevyznám. Když už musíme jednou za měsíc vlézt do supermarketu na velký nákup, lezeme pořád do toho stejnýho, kde to známe a mezi regály se dá chodit po paměti. Včera jsme z nějakého poťouchlého popudu vlezli do nového Tesca, které u nás sice nedosahuje olbřímích rozměrů nákupních středisek, rozpláclých na polích kolem Prahy, ale i tak je to pořád nadměrná ratejna. Nikdy mě to prostředí nijak neuchvacuje a bolívá mě z něj hlava a teď to bylo ještě horší.
Všechno bylo jinak, nemohla jsem najít svůj cukr a smetanu, brambory byly plesnivé a vůbec, cítila jsem se zmatená a celé to tam na mě působilo nepřátelsky. Nicméně tvářila jsem se statečně jako suverénní zákazník a toužila co nejdřív vypadnout. A jak tak snáším potraviny, najednou koukám, že mi ve vozíku něco nesedí. Že by si Sanyn koupil čokoládový lupínky ? No toto.
Nekoupil. Prostě jsme někde u salátů někomu čmajzli vozík i s nákupem. Ten náš tam stál i se smetanou. Chvíli jsme obezřetně pátrali, jestli někdo nebloumá uličkama a nehledá svoje jídlo. Nehledal. Možná už to vzdal, nebo je hledal jinde. Možná byl taky zmatený a třeba už zapomněl, proč tam přišel. Ztratit se sám sobě v tom podivném chladu, neosobním světle a řadách nehybných věcí je snadné. Tak jsme mu ho tam nechali, kdyby se vrátil.
Na uklidnění jsem si přihodila ještě jedny kyselý ryby, protože je miluju a Sanyn se mi směje, žá mám chutě jako chlap. Snědla jsem je v našem teplým a barevným bytě a kočky dostaly každá kousek.