Zvedám zamračené čelo k zamračené obloze a v hlavě převaluju chmurné myšlenky o tom, jestli teda to báječné léto takhle ze dne na den skončilo a jestli ještě vůbec někdy vyleze slunce.
Ze začátku víkendu jsem se ještě zarputile držela letních aktivit. V pátek večer jsme pokřtili nový gril na nový zahradě u novýho domu mýho skorošvagříčka, kde jsem se ládovala masem a popíjela gin. Sobotní odpoledne a část noci jsem strávila s šermířema v jednom z těch roztomilých zapadákovů, kam jezdí lokálka v úterý a v květnu, neládovala se moc ničím a popíjela medovinu. Když jsem navečer zjistila, že jsem to s letníma hadříkama přehnala, dítě mi ochranitelsky hodilo na záda svou beraní kožešinu a plášť, já hekla pod tou tíhou a bylo mi teplo.
V neděli jsem to vzdala a strávila celej den na gauči háčkováním obrovského teplého šálu, zatímco Sanyn postupně pouštěl všechny díly Hvězdných válek. Popíjela jsem čaj. Dítě přijelo k obědu a mokré věci nebylo skoro kam pověsit.
Prudké změny počasí zřejmě rozhodily i techniku, takže mi nefungoval web a při pokusu o otevření stránky se objevovala pouze frustrující hláška o nezvěstném SQL serveru. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na své první bližší setkání s IT. Bylo to v mém prvním zaměstnání hned po maturitě. Počítač tehdy zabíral celou jednu místnost, kam se vcházelo jenom v plášti a v přezůvkách a nefungoval, když pršelo. I když možná to byla jenom fáma.
No a tak mi teď déšť ťuká do oken, prádlo se suší doma v ložnici, zimomřivější z koček se choulí celá načechraná v polštářích a já tady ve svetru přemýšlím o tom, jak nás ve věku bůhvíjakých vynálezů a ošidného pokroku stejně vždycky nakonec rozhodí obyčejný počasí. Nejspíš je to dobře.
