Minulou sobotu se mnou byla i moje rodička, která ujela lán cesty, jen aby konečně taky jednou vidět vnuka v akci, mohla se pyšnit a zároveň trnout hrůzou, že dostane železem po hlavě (vnuk). Vidět ho se jí splnilo, i když jinak si s ním moc nepopovídala, protože jako člen pořádajícího sdružení byl ustavičně někde v poklusu a když to všechno skončilo, k smrti vysílen padl ve stanu na kůže a usnul.
My se přesto bavily, couraly jsme po louce sem a tam podle toho, kde se zrovna něco dělo, kde jsem potkala nějaké známé a na co jsme měly chuť. Jako třeba na špíz se švestkovou omáčkou, malinovou medovinu v obležení přiopilých vos a vůbec. Bylo nám tam dobře, protože mezi lidma, kteří dovedou i ve fotrovským věku neuvěřitelně a veřejně blbnout, je dobře vždycky. Teda mně.
Cestou domů jsme se na zastávce zamíchaly mezi nakupovače, co si vezli plný igelitky z Tesca. Mladíci telefonovali ze svých véček, urostlým slečnám koukaly pupíky z těsnejch džín, byly strašně moderní a mě to připadalo nudný a obyčejný a toužila jsem být zpátky na louce.
V tomhle věku už je to asi nevyléčitelný.
