Těšila jsem se tam. Odfrkneš si, projdeš město, pokecáš s rodinou ... Ale asi se ve mně něco přehodilo.
Prošli jsme město, pokecali, probrali život, sousedy, příbuzné a sestřinu dovolenou na Korfu. Našla jsem obchod s indickým zbožím, vzdychla na šesti metry tyrkysového hedvábí a schovala si úspory na září, až se moje oblíbená obchodnice vrátí z cest. Zatáhla jsem mamku do jiného obchodu, kam by sama nikdy nešla (takový věci nejsou pro mě) a ukázala jí ty stojany plné pohodlných a příjemných šatů. Vybraly jsme pro ni dlouhé modré. Koupila jsem Sanynovi vlnu na svetr a dítěti Duši démona v prťavým knihkupectví pro fantasy blázny. Přesázeli jsme kytky, vypeckovali švestky a projela jsem novinky v tátovo knihovně.
A pak se mi začalo stejskat. Už druhý den. Nic mě toho nemohlo zbavit. Kdybych měla jednat podle toho, jak cítím, prostě bych skočila na nejbližší spoj a odfrčela zpátky na sever do doupěte. V bytě svých rodičů jsem byla jak na trní. Necítila jsem útulno, útěšno, moje. Chyběli mi,lidi, kožiši, koutek na gauči, rozdělanej šál ... Připadala jsem si jako nevděčná dcera, ale nemohla jsem si pomoct. Do mysli vyplouvalo všechno skřípání z dřívějška, všechno to, co jsem cítila jinak a třeba se ani nehádala, aby byl klid. Už dávno jsem se odtrhla, naše životy mají rozdílné rytmy a návrat do hnízda mě neutěšuje. Jenom jsem nevěděla, že je to tak moc.
Nepřiznala jsem to. Bydlím příliš daleko a bolelo by to. Některý věci chápe rozum, ale srdce nemůže. Rozloučila jsem se dýl, než jsem chtěla já a dřív, než chtěli naši. Ale cesta je daleká a další den zpátky do práce.
Mít rád má tolik podob.
