To je prostě pohodovej zážitek. Nadzvedávám sleněná víka, větřím a dumám o tom, co mi bude zrovna následující rána po chuti. Pro tentokrát mě zaujal mě jeden, co svěže voněl a úžasně se jmenoval.
Omarova touha.
Už když jsem sličnému mladíkovi za pultem (nějakej záskok asi) říkala, co si dám, culila jsem se jak patnáctka a stěží jsem potlačila rozpustilé mrknutí.
Vzápětí jsem rozsypala po zemi krabičku tretek, co na pultě stála. Chudák si musel myslet, že mě Omarova touha úplně rozebrala.
A tak jsem ladně a s pusou od ucha k uchu posbírala tretky, zaplatila si svou touhu a vypadla ven. Já nevím, jestli to takhle působí už v pytlíku, jestli bych to neměla pít spíš navečer ...
