Důsledně projevovaným okázalým nezájmem mě i moje kočky poučily, že krásné barevné hračky z obchodů pro zvířátka jsou jenom marketingovým lákadlem pro lidi a jejich jediným údělem v kočičí domácnosti je ležet zapomenuté v koutě. Jedinou investicí, která moje kočky v tomto směru potěší, jsou malé chlupaté myšky. Ty jsou nemilosrdně loveny, vyhazovány do vzduchu, zakusovány a ožižlávány, načež končí na tradičním myším hřbitově pod gaučem. Nevýhodou je, že jejich životnost se pohybuje v rozmezí několika hodin a člověk během té doby musí být neustále po ruce, aby myšku lovil z nepřístupných prostor, kam ji lovec předtím zašťouchal a teď se na ní zuby drápy dobývá.
Nejbohatším zdrojem úžasných hraček zůstává obyčejná domácnost a věci, které patří k běžným lidským činnostem. Například šroubky. V bytě, plném počítačových maniaků se neustále na různých místech objevují malinkaté lesklé šroubky, které se krásně kutálejí a při pádu na zem ze skříňky (stolku, pohovky) jemně cinknou. Skočit do hrsti takových šroubků a rozprášit je na všechny strany je pak skutečnou lahůdkou.
Klubíčka jsou od nepaměti považována za tradiční kočičí hračku, ale jejich oblíbenost je spíše kolísavá. Největší pozornosti se těší klubko, ze kterého je momentálně vyráběn svetr. Vlna se odmotává, posunuje a to je příležitost pro lovce ukázat svůj um a v pravidelných intervalech přízi zachytit, pocuchat a ožužlat. Inu, efektní příze se dá pořídit i celkem lacino. Poměrně trvanlivý je krejčovský metr. Na rozdíl od příze vydává při popotahování po zemi ZVUK a proto je z hlediska stopování zajímavý. Vyžaduje však spolupráci člověčího partnera, který bude ochoten pobíhat po bytě a tahat ho za sebou, schovávat se a riskovat ulovení vlastního kotníku.
Stejně skupinovou hračkou, a to hračkou velmi oblíbenou, je papírová kulička. Obvykle stačí zvuk trhání papíru a muchlání do kuličky a lovec už se hrbí, špicuje uši, ježí vousky, přešlapuje samým vzrušením a nedočkavě sleduje, kam kulička poletí. Pak se za ní bezhlavě vrhá a běda tomu, kdo se mu postaví do cesty. Po každém útoku se znovu soustředí a čeká na další hod. Kočka se při takové hře pořádně proběhne a člověk se neustálým shýbáním, hledáním kuličky a různým pobíháním taky udržuje v kondici.
Z dalších hracích favoritů vybírám ještě popruh od batohu, jakýkoliv hmyz, který k nám omylem zabloudí (obvykle je to poslední omyl v jeho životě), listy pokojových rostlin, kousek provázku, drobek chleba nebo neexistující cosi na podlaze v kuchyni. Věci vydrápnuté z odpadkového pytle bych zařadila spíš mezi potravu. No ... ale jo.
A nesmím zapomenou na ruku, tu dobroučkou, měkkou, teplou člověčí ruku, která se za doprovodu vět jako “Jau, ty potvoro, to bolí,“ nechá okusovat a odrapovat, až vypadá jako by prošla středověkým mučícím nástrojem. Tatáž ruka, jen co zastaví krvácení, je opět připravena k hlazení a mazlení a drbání za ouškem a nevyměnila by svého malého trapiče za nic na světě.
