Slunečné babí léto je nejlepší období dělat něco, něco venku, člověk chce využít poslední hřejivé dny pod nebem, bez nutnosti mít na sobě pět kilo oblečení a zásobu kapesníků. Takže konec léta mě ještě zatím moc nemrzí. Protože to mám tak příjemně zaplněný.
A tak v sobotu jsem byla, konečně po x letech, kdy jsem tam chtěla být a furt jenom jezdila kolem, na Řípu. Ze značky na školní mapě, která vypadala jako buřinka, jsem si jako malá myslela, že je to jenom takovej kopeček. Pak jsem zjistila, že je to hora jako hrom, kterýžto dojem podporuje skutečnost, že okolní krajina je placatá jako talíř. Moje dítě tu sobotu po Řípem šermovalo a když Sanyn odfrčel na schůzi, dostala jsem toulavou náladu a vydala se do bájné krajiny.
Asi mám v sobě nějakou potřebu vyhledávat a mít kolem sebe místa opředená jakýmsi duchem, body v krajině, soustředění energií, mýtické oblasti. Říp byl pro mě takovým bodem par excellence, protože ty pověsti do nás vtloukali od malička a tak jsem ho tak prostě viděla. Paměť národa, místo z legend. Poutní hora, posvátný plac. Říkám to v minulém čase, protože jsem si prostě poopravila pocity. Dobře mi tak, neměla jsem tam lézt.
Protože cesta k poutní hoře je v sobotu lemovaná řadama aut. Protože nahoru vede ošklivá asfaltka. Po který se projížděj cyklisti, kteří tam nemají co dělat (v tomhle směru vůbec nejsem svobodomyslná a tolerantní). Protože první, co člověk na vrcholu potká, je hospoda. Možná jsem morous a mám v hlavě brouky, ale tohle mi prostě nesedlo a znechutilo mě. Z poutního místa se tím pádem stala turistická atrakce, vyhlídka za kačku. Žádné posvátno se nekoná, dáme buřta. Obešli jsme s dítětem rotundu, rozhlédli se po té placaté krajině a slezli zase dolů.
Na louce po jeřabinou seděl řezbář a vyřezával sochu ženy. Dali jsme se do řeči. Vedli jsme si takový ty filozofický řeči o životě, který člověk tak rád vede, když zjistí, že natrefil na někoho, s kým se vést dají a kdo ho zajímá. Probírali jsme, jestli byl život lepší dřív nebo teď a došli jsme k názoru, že je to stejný, akorát dřív byl jednodušší. A že ta jednoduchost nám teď chybí a mnohost miniaturních voleb nás unavuje.
Prozradil nám, že vrchol hory skrývá pohřebiště a na poli pod horou do dneška vyorávají bronzové střepy. To se mi líbilo. Mám ráda věci, co se najdou v zemi. Země si drží své síly a tajemství a je jí jedno, kdo po ní šlape, co na ní staví a jestli její tajemství vnímá nebo ne. Ještě, že tak.
Vrátili jsme se do tábora. Nebe se nad špičatýma kopcema barvilo dramatickým soumrakem, šermíři do sebe prali, pochodně plály a nějakej chlápek přede mnou okřikoval jakousi ženu "Mlč, huso!".
Uklidnila jsem zas jeden neklid a už se nebudu vracet.
V noci pršelo a řeka vedle silnice se temně leskla.
